Narodil jsem se v Jablonci nad Nisou a celý život jsem doma tady, v tomhle kraji mezi kopci, fabrikami, domy, které mají své příběhy, a lidmi, které člověk stejně dřív nebo později potká znovu. Nikdy jsem neměl potřebu odcházet někam daleko a budovat o sobě dojem, že jsem „někde jinde něco víc“. Vždycky mi dávalo větší smysl dělat věci tady, kde mě lidé znají a kde se stejně nakonec všechno pozná podle toho, co po člověku zůstane.

Je mi 45 let, jsem ženatý a máme s manželkou Denisou dva syny Adama a Matěje. Jeden má osmnáct, druhý patnáct let. Kdo má doma kluky v tomhle věku, ten ví, že člověk je jednou nohou pořád rodič malých dětí a druhou nohou už sleduje, jak z nich pomalu vyrůstají chlapi. Řeší se škola, budoucnost, názory, první větší střety, první větší samostatnost. Člověk si najednou uvědomí, jak rychle to všechno uteklo a jak moc je důležité, aby za ním v životě bylo něco, co má skutečnou hodnotu.

Když nepracuju, rád cestuju. Dlouhá léta jsme s rodinou jezdili hlavně s obytným přívěsem. Na tomhle způsobu cestování se mi vždycky líbila jeho obyčejnost a svoboda. Člověk si srovná hlavu, protože má kolem sebe jen to, co opravdu potřebuje. Žádné zbytečnosti, jen cesta, rodina a čas. Od loňska jsme k tomu přidali i cestování letadlem, což je úplně jiný druh zážitku. Ale ať jedu kamkoliv, stejně mám nakonec nejradši návrat domů.

Rád fotím. Ne proto, že bych si chtěl hrát na fotografa, ale protože mě baví všímat si detailů a chytat momenty, které by jinak člověku utekly. A možná to se mnou souvisí i víc, než se na první pohled zdá. V životě mě totiž vždycky zajímaly konkrétní věci, ne pózy. To, co se děje doopravdy, ne to, co se jen tváří dobře na pohled.

A stejně tak mě baví práce. Ne v tom smyslu, že bych neuměl vypnout. Spíš v tom, že mě vždycky těšilo něco budovat, zlepšovat a hledat cesty, jak dělat věci lépe. Když člověk jednou začne přemýšlet tímhle způsobem, už ho to většinou nepustí.

Patřím ještě k jedné z posledních generací, které absolvovaly povinnou vojenskou službu. Výcvik jsem absolvoval ve Stříbře, zbytek v litoměřických Jiříkáčích. Dnes si to mladší člověk možná ani neumí představit, ale tehdy to prostě patřilo k životu. Nebyla to věc, po které by člověk toužil, ale byla to škola v tom nejpraktičtějším slova smyslu – naučí vás fungovat i v podmínkách, které si sám nevybral, a hlavně vydržet.

Po vojně jsem, jako spousta jiných, hledal práci a sám sebe. Začal jsem v Pizza Expressu v Jablonci nad Nisou jako kuchař. Vydržel jsem přes zimu, ale jakmile se začalo oteplovat, došlo mi, že v té kuchyni v létě asi upeču. Tak jsem šel dál.

Nějakou dobu jsem dělal asistenta prodeje a nakonec skončil jako seřizovač ve „žluté Sebě“ na dolní Smržovce. Tam jsem poznal starý, téměř fosilizovaný styl práce ve fabrice. Dodnes si pamatuju ženy, které přišly v osmnácti k jedné mašině a od té samé šly po desítkách let do důchodu. Pro někoho jistota, pro mě nepochopitelná představa. Jen jsem cítil, že tohle není moje cesta.

Paralelně jsem doma ve sklepě v Komenského ulici, kde jsem měl dílnu po strejdovi Vlastimilovi, vyráběl stolní fotbálky. Měl jsem jeden pronajatý v Tanvaldě u Bernýho a výnosy byly na tehdejší dobu slušné. Nebyl to velký byznys, ale byl to první moment, kdy jsem cítil, že mě víc než práce pro někoho baví vytvářet něco vlastního.

Po několika měsících jsem zjistil, že se Seba bude zavírat. A nechtěl jsem čekat na to, až se naráz propustí tři sta lidí a všichni se rozběhnou shánět práci ve stejný okamžik. Prodal jsem tehdy auto, které jsem vlastnil, a s kamarádem jsme otevřeli hudební klub Vitamín v bývalých lahůdkách na Smržovce.

Na tu dobu vzpomínám dodnes. Smržovka tehdy opravdu žila. Když jsme měli koncert a přijeli třeba Indy a Wich, měli jsme sto osmdesát platících lidí. Jenže to tehdy nebylo tak, že by bylo plno jen u nás. Narvaný byl i Eden, Kinoklub i Parkhotel. To byly časy, kdy Smržovka o víkendech opravdu žila a člověk měl pocit, že se něco děje.

Jenže podnikání není jen o energii a nápadech. Klub jsem provozoval zhruba dva roky a právě tam jsem si zažil svůj první a zatím poslední opravdový podnikatelský krach. Resty, které po tom zůstaly, jsem splácel tři roky. Nebylo to nic příjemného, ale zpětně to považuju za jednu z nejdůležitějších lekcí v životě. Od té doby vím, že umění není podnikání jen rozjet. Umění je také poznat, když to nejde, a umět včas skončit.

Po Vitamínu jsem šel mačkat korále na kopalovku do Jablonce nad Nisou. Byla to zase úplně jiná zkušenost. Tvrdá práce, fyzicky i psychicky, a navíc tam fungovala zvláštní chlapská kultura, kde se dost pilo. Řekl bych až neúnosně. Chlapi tam často fungovali ve stylu, že čtrnáct dní po výplatě chlastali, a pak dalších čtrnáct dní skoro bydleli v práci, aby měli další výplatu. Byla to drsná realita, ale parta byla dobrá a lidsky jsme spolu vycházeli.

Samotná práce byla skutečně těžká. Zleva pec, vedro, že by se člověk uvařil, zprava větrák, aby tam vůbec vydržel, zezadu okno, aby se neudusil. Cílem bylo vymačkat co nejvíce korálů a spotřebovat při tom co nejméně skla. Čím lepší ten poměr byl, tím víc se vydělalo. Šla mi ta práce a byl jsem v ní docela zručný, ale po roce jsem měl z té jednostranné monotónní práce záda v takovém stavu, že bylo jasné, že takhle dál pokračovat nemůžu.

Dal jsem výpověď a šel dělat plavčíka do jabloneckého bazénu. To byla v mnoha směrech úleva. Za ten rok jsem si plaváním celkem spravil záda, prsa a kraul mám od té doby, troufám si říct, ukázkové. A kdyby tam tenkrát slušně platili, možná bych tam byl opravdu dodnes. Byla to práce, u které měl člověk relativně čistou hlavu a čas na čtení.

Většinu knih, které jsem v životě přečetl, jsem přečetl právě tam. Zajímala mě ekonomika, prodej, motivační knížky od amerických miliardářů, které člověka na jednu stranu dokážou nakopnout a na druhou někdy trochu odtrhnout od reality. Ale mně tehdy dávaly smysl. Jenže pak přišel krátký únor, málo služeb, výplata ani nebudu říkat kolik a bylo jasné, že tady mě to neuživí.

Pak jsem dostal šanci u manželů Sirovátkových ve firmě Sassa na Smržovce. Začal jsem jako obchodní zástupce a velkoobchodně prodával dámské spodní prádlo. Z dnešního pohledu to možná zní úsměvně, ale byla to jedna z nejdůležitějších škol života.

Tam jsem se naučil prodávat a poprvé viděl, jak funguje malá firma. Jezdil jsem po třetině republiky, objížděl obchody a budoval obchodní vztahy. V roce 2008 jsem prodal za osm milionů korun dámského spodního prádla. Práce mě bavila, šla mi a byla dobře zaplacená. Původně jsem chtěl získat praxi a posunout se dál, ale protože mi to sedlo a měl jsem poprvé normálního šéfa, zůstal jsem pět let.

V té době už můj otec vlastnil bytový dům s jednadvaceti byty na dolní Smržovce, který koupil v rámci oddlužení města Smržovky. Odjakživa se mu říká Betlém. Ani paní Šulcová, která tam bydlela dlouhá desetiletí, přesně nevěděla proč, ale ten název k němu tak nějak sedí a říká se mu tak dodnes.

Byl to dům hrůzy. Vedení Smržovky tam podle všeho dlouhodobě vyváželo neplatiče, střecha byla ve strašném stavu, každý byt měl jen studenou vodu a suchý záchod na chodbě. Půda i sklep byly plné odpadu, ve sklepě vytékala šedá voda a tekla přes půl sklepa do kanálu. Na zahradě byla změť různých staveb a zahrádek, které si tam kdo svépomocí postavil. Nebyl tam řád, nikdo to tam nevedl, každý si tam dělal, co chtěl. To byla realita.

Jednoho dne za mnou otec přišel a řekl, že mi to buď dá, nebo to prodá, protože už to prostě nechce. Pořídit si na začátku důchodu ruinu plnou neplatičů, to pro něj bylo neuvěřitelně velké sousto. Já jsem s tím souhlasil a vzal to na sebe.

Stalo se to krátce poté, co jsem skončil s prodejem spodního prádla a začínal podnikat na vlastní noze. Otec mi ten dům přepsal, s manželkou jsme si prakticky okamžitě vzali hypotéku a nechali opravit střechu. Jedenáct set metrů čtverečních prudké střechy s několika věžičkami. Jen to byl obrovský zásah. A pak jsem celých deset let chodil do Betléma skoro jako do práce a prakticky všechny vydělané peníze vkládal do jeho oprav.

Dnes ten dům možná zvenčí nevypadá jako něco, čím by se člověk chlubil na plakátu. Ale uvnitř je opravený a bydlí v něm normální civilizovaní lidé. Nestydím se říct, že jsem z vyloučené lokality na dolní Smržovce udělal normální dům, kde nejsou žádné problémy pro okolí. A pro mě je to jedna z největších věcí, které jsem kdy v životě dotáhl.

V této době jsem podnikal s velkoplošnými LED obrazovkami na reklamu a označení prodejních míst. Upřímně mě to moc nebavilo. Bylo to celé prošpikované elektronikou, která visela vysoko, pralo do ní slunce, déšť i sníh, bylo na tom dost reklamací a vše se řídilo počítačem, kterému jsem tehdy ještě úplně nerozuměl. Navíc mi to přišlo jako taková trochu zbytečná věc, která dělá vizuální smog. Nějaký manažer si usmyslel, že by to chtěl, nechal si to odprezentovat, ale když přišla cena, začal vymýšlet jinou cestu. Prodejní proces byl dlouhý a já ročně prodal jen pár kusů. To není můj svět. Já nechci chodit kolem jednoho obchodu několik měsíců.

Pak přišla situace, kdy jsem od svého strýce koupil druhou polovinu rodného domu v Komenského ulici a potřeboval jsem propojit dva byty nad sebou dřevěným schodištěm. Když jsem viděl, jak špatně ten trh funguje a kolik takové řešení stojí, sedl jsem k počítači, během týdne udělal webovky a začal nejdřív po internetových bazarech prodávat smrková schodiště.

První rok jich bylo 49. Druhý 249. A od té doby prodávám 300 až 400 schodišť ročně. Asi po třech letech jsem k tomu přidal i schodiště z jasanu a dubu. Tady jsem našel obor, který mi začal opravdu dávat smysl.

Jedné neděle, na začátku covidu, jsem se vzbudil dřív než manželka a jen tak ze zvědavosti projížděl Sreality. A tam jsem ho uviděl. Na prodej byl bývalý teletník vedle kravína na Smržovce, kolem kterého jsem denně chodil se psem a pokaždé jsem říkal: „To by nám na podnikání stačilo.“

Když jsem to uviděl v inzerátu, udělal jsem skoro sklapovačku, čímž jsem manželku vzbudil. V pondělí jsem kontaktoval realiťačku a ve středu už byla podepsaná rezervační smlouva. Láska na první pohled. Teda spíš na první nápad, protože realita byla tvrdší. Byla to strašná ruina. Uvnitř kóje pro krávy skoro bez podlahy, pojezdy na hnůj, střecha v háji. Jedním slovem masakr.

Přesto jsme se s manželkou pustili do rekonstrukce. Podřezat základy, vyřezat všechny kóje, vyčistit, opravit, přestavět. Ve výsledku to bylo skoro, jako bychom koupili jen hrubou stavbu, akorát několik desítek let starou. Navíc během covidu vyskočily ceny stavebního materiálu a všechno se výrazně prodražilo. Ale zvládli jsme to.

Dnes je z bývalého teletníku truhlárna a sídlo firmy Schody Bystrý. Je nás tam pět zaměstnanců na plný úvazek a ročně dnes prodáváme zhruba dvě stě smrkových a sto jasanových a dubových schodišť po celé České republice i na Slovensku.

Do zastupitelstva jsem kandidoval z jednoduchého důvodu. Když jsem cokoliv na městě potřeboval, nikdy to nebyl problém – všechno šlo, všechno se slíbilo. Jenže jakmile jsem zavřel dveře, bylo po tématu. Nic se nestalo. Ať už šlo o směnu pozemků nebo posunutí stanoviště odpadu u Betléma, pod tři roky jsem se nedostal. Tři roky jsem musel na úřadě doslova leštit kliku.

Právě tehdy jsem si řekl, že nechci být jen ten, kdo chodí prosit a čekat. Chtěl jsem být u toho, vidět, jak to funguje zevnitř, a zkusit do toho mluvit.

Poslední čtyři roky jsem zastupitelem ve Smržovce za Sdružení pro Smržovku. A čím víc člověk vidí do fungování města, tím víc chápe, že problém není jen v jednotlivostech, ale v dlouhodobém způsobu uvažování.

ODS je ve vedení Smržovky prakticky od devadesátých let. Třicet let stejného vedení většinou vede k profesionální slepotě – ne proto, že by ti lidé byli nutně neschopní, ale proto, že si zvyknou sami na sebe, svoje metody a svůj způsob myšlení. Přestanou slyšet nové podněty.

Mým cílem je, aby se vedení Smržovky vyměnilo. Ne kvůli funkcím, ale proto, že město potřebuje nový vítr a lidi, kteří nejsou zatížení třicetiletou rutinou. Nelíbí se mi klientelismus, který je ve Smržovce až příliš viditelný. Nechci, aby se dělaly jen věci, u kterých se vedení může ukázat a vyfotit. Město není kulisa – má fungovat pro lidi, kteří v něm žijí.

Za poslední volební období jsem si uvědomil jednu věc. Opozice často dělá práci, která není na první pohled vidět – připravuje témata, upozorňuje na problémy, kontroluje a tlačí na věci, které by jinak zůstaly ležet. A pak se stane, že se návrh realizuje, jen se už neřekne, odkud přišel. Mně osobně to až tolik nevadí – pokud se něco udělá dobře pro město, je to podstatnější než to, kdo se pod tím podepíše. Co mi vadí, je vytváření dojmu, že opozice nic nedělá, když se zároveň realizují podněty, které z ní vzešly.

V opozici člověk nemá v ruce rozpočet ani aparát města. Vedení rozhoduje, co se udělá a co ne, a pak se někdy tváří, že výsledky dokazují jeho větší aktivitu. Opozice tuto možnost nemá – o to méně férové je pak poměřovat obě strany stejným metrem.

Do zastupitelstva jsem nikdy nešel kvůli funkcím. Ani dnes mi nejde o to sedět v křesle a být za to placený. Jde mi o výsledky – aby se věci řešily, aby se přestalo dělat, že všechno je v pořádku, když není, a aby se Smržovka posouvala tam, kde to dává smysl, ne jen tam, kde to dobře vypadá.